Myslivecké sdružení Sněžné | Srstnatá zvěř u nás

Srnčí zvěř je naší nejrozšířenější teritoriální spárkatou zvěří. Vyskytuje se ve všech našich honitbách, alespoň jako zvěř přebíhavá. Jejím nejoblíbenějším stávaništěm jsou stále honitby s dlouhou hranicí tvořenou lesem a poli. Po zavedení velkoplošného hospodaření v zemědělství vznikla tzv. polní srnčí zvěř, která se uchýlila do rozsáhlých lánů. Zde totiž nalezla klid a mohla dodržovat pravidelný pastevní režim, ovšem na úkor potravní pestrosti.

Na rozlehlých lánech můžeme spatřit početná stáda srnčí zvěře především v zimě, protože tu mohou poměrně v klidu přečkat dobu strádání. Srnčí je u nás původní zvěří. Jsou uznávány dva poddruhy (někdy označované jako zeměpisné formy), a to srnec obecný západní, žijící na území Evropy, Malé Asie až po Zakavkazsko, a srnec obecný sibiřský, žijící na východ od Kaspického jezera a Uralu. Hlavní oblastí rozšíření evropské srnčí zvěře je v současné době střední Evropa. Existence srnčí zvěře v Evropě je zajištěna i nadále, pouze v některých lokalitách na Balkáně a v Malé Asii ji hrozí vyhubení.

Srnčí zvěř je nejmenším druhem jelenovitých žijících v Evropě a z potravního hlediska je zařazena mezi tzv. okusovače spásající především dvouděložné byliny, letorosty, prýty a pupeny. Srnčí žije teritoriálním způsobem života, to znamená, že obývá v rámci svého sociálního uspořádání určitá území, která si hájí a neopouští je bez závažného důvodu. Pouze v zimním období se srnčí zvěř často z důvodu větší bezpečnosti shlukuje do stád.

U teritoriálních druhů dochází při neůměrném nárůstu jedinců v populaci ke snížení přírůstu, případně až k jeho zastavení. Po vyrovnání počtu jedinců a potravní příležitosti dojde opět k reprodukci. Z toho vyplývá, že srnčí zvěř se nemůže dlouhodobě přemnožit, tak jak je tomu u ostatních druhů u nás žijící spárkaté zvěře. Její běhy jsou dlouhé a velmi štíhlé, zadní běhy jsou zřetelně delší než přední, což umožňuje daleké i vysoké skoky. Hlava je poměrně krátká, kuželovitá, světla jsou velká a tmavá, a slecha poměrně dlouhá. Srnci nosí na pučnicích rostoucích z čelní kosti poměrně nízké, málo členěné, ale tvarově velmi proměnlivé paroží. Natáhne-li a sklopí-li srnčí zvěř krk, má její tělo klínovitý tvar, umožňující rychlý běh. Tělo srnčí zvěře však není přizpůsobeno k vytrvalému běhu na velké vzdálenosti. Srnčí zvěř umí sice prudce a rychle odskočit velkými skoky, ale při pronásledování rychle ztrácí síly, takže ji psi snadno uštvou a strhnou. Srnčí zvěř se poměrně obtížně pohybuje v měkké půdě nebo v hlubokém sněhu, plave však dobře.

V letním období je tělo srnčí zvěře kryto kratší, přiléhavou, rezavě červenohnědou srstí. V zimním období je zbarvení srnčí zvěře méně výraznější, převládá hlavně šedohnědá barva, která může mít světle šedý až tmavě šedý tón. Zimní srst je delší, hustší a hrubší. Má sice poměrně málo podsady, zato je podstatně silnější než letní srst, takže vytváří velmi dobrý izolující obal těla. Srst právě narozených srnčat je hnědá až žlutohnědá, bohatě zdobená bílými až žlutobílými okrouhlými skvrnami. Skvrny začínají asi po jednom měsíci pozvolna mizet a asi ve dvou měsících se ztratí docela. Srnčí zvěř mění dvakrát do roka svou srst, říkáme, že přebarvuje. Je to na jaře a na podzim, kdy línáním dochází k postupné výměně staré srsti za novou. Jarní přebarvování probíhá zhruba od dubna do června, podzimní v září a v první polovině října. Mladá zvěř přebarvuje dříve, starší později.

Srnčí zvěř žijící na severu a v nížinách bývá větší než srnčí z jihu a z míst ležících výše nad mořem. V Evropě mění velikost srnčí zvěř ještě od západu k východu. Průměrná délka těla (od větrníku až po konec páteře) evropské srnčí zvěře měří 110 cm, průměrná výška v kohoutku 72 cm. Váha vyvrženého kusu s hlavou se pohybuje od 14 do 20 kg. Vyvržením ubude asi 1/4 váhy kusu. Srny váží o 5 až 10 procent méně.

Zajíc je pradávným obyvatelem naší vlasti. Obývá téměř celou Evropu; na severu se vyskytuje až v jižní Skandinávii a jižním Finsku a má tendenci pronikat na východ, do Sibiře. Žije v Arménii, v severním Iránu a v hornaté stepní části Malé Asie. U nás se vyskytuje téměř všude, nesetkáme se s ním jen v honitbách ležících výše než 1 500 m n. m. a v rozsáhlých lesních komplexech. Je tudíž zvěří velmi přizpůsobivou. Nicméně jeho stavy bývají vyšší na krajích lesů, kde mají zajíci možnost vycházet do polí, a nejvyšší ve vysloveně polních honitbách, zvláště v teplých a suchých krajích. Stavy zajíců jsou poměrně stálé, nekolísají zdaleka tak výrazně jako stavy hlodavců. K určitému pohybu stavů sice dochází, avšak v poměrně dlouhých časových úsecích a většinou vlivem mimořádně tvrdých zim nebo nákaz.

Ještě do počátku 80. let patřil zajíc k naší nejrozšířenější zvěři. Jeho početní stavy byly velmi vysoké. V celé republice byl v roce 1967 hlášený stav 1 200 000 zajíců a uloveno bylo 1 100 000 kusů. V roce 1980 byl zaznamenán výraznšjší pokles stavu zajíců na přibližně 900 000 kusů v celé republice a odstřel byl též výrazně snížen. V roce 1990 byly stavy zajíců v ČSFR ještě nižší a klesly na 685 794 kusů, z toho v ČR na 498 805. Tato situace je velmi nepříznivá a je důsledkem negativního působení člověka v krajině, především způsobu zemědělského hospodaření.

Zaječí zvěř trpí nejen pod tlakem mechanizace, ale především neunese dávky cizorodých látek přijímaných v potravě. Zajíci váží na podzim, v době lovu, 2,5 až 5,5 kg, tedy v průměru 3,5 kg. Starší zajíc bývá zpravidla těžší než mladý, letošní zajíc. Vyšší váhu mají také zajíci z klimaticky drsnějších poloh. Je to dáno tím, že zimu přežívají jen zdatní jedinci, kteří se pak dožívají i vyššího věku. Mezi váhou zajíců samců a zeječek není téměř žádný rozdíl. A nijak patrné nejsou ani jiné vnější rozdíly mezi oběma pohlavími, tedy rozdíly ve zbarvení, tvaru těla a chování. Jediným spolehlivým rozpoznávacím znakem jsou vnější pohlavní ústrojí. Ale ani to není snadné správně určit, neboť zaječky, zvlášť starší, mají klitoris podobný samčímu pyji. Kromě toho je poloha obou orgánů na těle stejná.

Zajíci žijí většinou samotářsky; jeden druhého si nevšímá. Převažuje u nich většinou noční aktivita, pouze v době honcování je lze vidět v pohybu po celý den. Pro denní odpočinek mají odpočinkovou plochu s několika pelechy, jimž říkáme lože. Při cestách za potravou používají stále týchž ochozů, a to i v polních kulturách. Na okrajích lesa se ochozy často spojují v jednu širokou pěšinku. Zajíc je velmi stálou zvěří, staří zajíci nemění svá stanoviště po několik let. Přirozenou ochranou zajíce je rychlý útěk, zajíc odskakuje do stran, kličkuje. Někdy se též přikrčí v loži a snaží se tak splynout s okolím, tedy aby zmátl svého nepřítele. Světla má při tom otevřená, a to dalo podnět k falešné domněnce, že spí se světly dokořán otevřenými.

Tělo zajíců je tělem běžce. Přední běhy se uplatňují jako opora pro odraz zadních, silnějších a delších běhů. Ve stopním sledu jsou zadní běhy otištěny před předními. Život zajíců je značně ovlivňován jejich pohlavní aktivitou a rozmnožováním. Honcování zajíců probíhá kromě října a listopadu po celý rok. Začíná obyčejně s odchodem mrazů a sněhu, což bývá na většině našeho území již v únoru. Za mírných zim dochází k honcování již v lednu, ba i v prosinci. Nejprudší honcování lze sledovat od dubna do června. Jednu zaječku obyčejně pronásleduje několik zaječáků a často se při tom poperou.

Zaječky jsou plné 42 až 44 dnů. V jednom vrhu bývají nejčastěji dva nebo tři zajíčci, nanejvýš sedm. V novější době bylo zjištěno, že může být oplodněna i plná zaječka, takže pak nosí dvoje zárodky. Tento jev (říkáme mu superfoetace) umožňuje, aby se zvýšila rychlost plození, hlavně v jarních měsících. Udává se, že samička může mít v jednom roce 3 až 4 vrhy. Zajíčci jsou hned osrstění a vidí. Matka je kojí 3 až 4 týdny. Zajíčata se brzy osamostatňují. Rodinný život je nevalný; matka mláďata po několika dnech společného života často opouští a vrací se k nim, jen aby je nakojila. Víc se o ně nestará. Zajíci pohlavně dospívají asi v šestém měsíci, takže zaječky z raných vrhů mohou být oplozeny ještě týž rok, kdy se narodily. Mladí zajíci jsou jednotně zbarveni, základní barva je hnědočerná, mramorovaná; bílá barva chybí. Dospělý zajíc je spíše žlutošedý až hnědošedý; břicho má bílé. Zajíc mění srst, vlnu, na jaře v březnu a v dubnu, a pak na podzim, v listopadu. Barva srsti se však podstatně nemění.

Liška obecná obývá celou Evropu, střední a severní Asii a Severní Ameriku. U nás žije téměř všude a patří k nejrozšířenějším středně velkým šelmám. Zbarvení lišek je tak proměnlivé, že nenalezneme dvě lišky úplně stejně zbarvené. Pohlavní rozdílnost se neprojevuje navenek nijak markantně. Stavbou těla a lebky se liška neliší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg. Maximální váha múže přesáhnout i 12 kg. Ke kaňkování dochází zpravidla v lednu a v únoru. V té době se o jednu lišku uchází několik samcú a toto soupeření bývá doprovázeno zápasy. Vlastní páření se odbývá většinou uvnitř nory většinou v lese, málokdy na otevřené ploše nebo v polích.

V době kaňkování se lišky ozývají protáhlým chraptivým štěkotem, skolením. Názor na dobu březosti není jednotný. Udává se, že probíhá v rozmezí 50 až 52 nebo 52 až 56 dnů. Mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí. Prohlédnou asi za 14 dní a asi do třech týdnů jsou závislá na matčině mléce.

Masitou potravu začínají přijímat, když se jim zpevní chrup. Liška je starostlivá máma, chce dát svým dětem co jim patří, a tak shání, kde se co dá. Padne při tom i nějaký ten zajíček nebo srnče a sem tam i obyvatel kurníku. Zhruba po měsíci vycházejí liščata před noru a hrají si tam. Asi ve 4. měsíci se jim vyměňuje chrup. I tehdy zůstávají ještě společně s matkou a přespávají většinou v rodinné noře. Hrozí-li nebezpečí, matka je přenáší nebo odvádí do jiné nory. Rodina se rozchází až ke konci léta. Mladé lišky dospívají asi v 10. měsíci života. Potrava lišek byla v poslední době znovu zkoumána a došlo se k závěru, že lišky nejsou tak škodlivé, jak se myslelo. Liška se živí převážně hraboši, myšmi a je-li jich dostatek, ničeho jiného si nevšímá. Sbírá rovněž brouky, dešťovky a měkkýše. Nepohrdne ani rostlinnou potravou, jako malinami, borůvkami, brusinkami, jahodami, jeřabinami, jablky, hruškami a hrozny. Prospívá odstraňováním zdechlin. Je pochopitelné, že se v její potravě vyskytuje také užitková zvěř, ale po většinu roku nikoliv v takovém množství, aby tato složka potravy převažovala nad ostatními.

Jezevec lesní (Meles meles)

Žije v celé Evropě, ve východní a střední Asii a na Sibiři. U nás se s ním setkáváme téměř všude. Nejlépe mu vyhovují teplejší oblasti, kde se střídají lesy a pole. Vede velmi skrytý způsob života a je zvířetem s noční aktivitou. Jeho hrubá a štětinatá srst je šedožlutá a konce chlupů jsou bílé a černé. Typická pro jezevce je dlouhá, zašpičatělá bílá hlava, která má po stranách přes světla dva podélné černé pruhy. Tělo jezevce je uzpůsobeno k hrabání, krátké silné běhy jsou opatřeny silnými drápy. Tlapy jezevce jsou široké a ve stopě se otiskují i dlouhé drápy. Lebka jezevce je čistě kuní, plochá, s chrupem, který ukazuje, že jde o všežravce. Zadní stoličky jsou ploché a uzpůsobené ke zpracování rostlinné potravy.

Jezevec měří se štětcem (ohonem) až 100 cm. Štětec je dlouhý 15 až 20 cm. Na podzim, před zimním klidem, váží jezevec 15 až 16 kg, na jaře jen 6 až 8 kg. Samec se neliší od samice ani ve zbarvení, ani ve velikosti. Jezevec má nad řitním otvorem silně vyvinuté párovité pachové žlázy. Jejich obsah je pouze polotekutý a nemůže být vystřikován. Žlázy mají proto význam spíše jako značkovací zařízení. Jezevci v našich podmínkách uléhají k zimnímu klidu, nikoli tedy k pravému zimnímu spánku. Spánek bývá často přerušován, což nám dokazují stopy na sněhu. Zimní klid trvá asi od listopadu do března; za teplých zim je mnohem kratší. Jezevci v jižních oblastech zimní klid nedodržují.

Jezevci žijí samotářsky v brlozích s několika norami a centrálním kotlem dosti hluboko pod zemí. Často přejímají nory od lišek, nejraději však vyhledávají dutiny ve skalnatém terénu. Přespává ve své noře, výjimku udělá pouze v době páření. Chrutí jezevců je dosti složité. U jezevce totiž existuje latence ve vývoji zárodku. tzv. utajená březivost, trvající asi pět měsíců. Existují pak také dosti značné rozdíly v době páření mladých a starších jedinců. Dnešní názor je takový, že u starších jedinců dochází k páření v květnu až srpnu. Celková doba oplodnění, včetně doby latence, je 200 až 300 dnů. Vlastní vývoj zárodku trvá 8 až 10 týdnů. Mladí jedinci se v první říji páří v lednu až v dubnu. Mláďata se rodí v březnu až v dubnu v pečlivě vystlaném doupěti a v počtu 3 až 5. Jsou holá a asi měsíc nevidí.

Matka je kojí a velmi pečlivě opatruje. Mláďata se osamostatňují asi v červenci, rodinnou noru však používají až do období zimního klidu. O výchovu mláďat se stará pouze matka. Potrava jezevce je velmi pestrá. Je živočišná i rostlinná. Živočišnou složku tvoři zejména drobní a snadno dosažitelní živočichové, např. hlemýždi, žáby, hadi, brouci, housenky, larvy, myši, hraboši, vejce ptáků a čerstvé padliny zvěře. Rostlinná složka se skládá z veškerých plodů, semen, ovoce, obilí, kukuřice apod. Jezevec je tedy všežravec.

V období vyvádění mláďat může sice způsobit škody na lovné zvěři zvláště v intenzivnějších mysliveckých oblastech, avšak není vyhraněným specialistou na tento způsob obživy.

Kuna (Martes martes)

Kuna lesní je rozšířena po celé Evropě, od Skandinávie až po severní Itálii, dále ve východní části Ruska až po Sibiř. Žije také na Kavkaze a v Malé Asii. U nás se s ní setkáváme všude, kde jsou rozsáhlejší lesní komplexy. Kožich kuny lesní je tmavohnědý, bez šedého nádechu, na hrdle má světlou skvrnu. Tato skvrna, označovaná jako náprsenka, je zpravidla žlutá. Nesahá až na běhy, a proto není dole rozdvojená. Chodidla kuny lesní jsou porostlé hustou srstí, na rozdíl od skoro holých chodidel kuny skalní.

Kuna lesní má tělo 45 až 55 cm dlouhé, oháňku 25 až 30 cm dlouhou a váží až 1,6 kg. V našich vědomostech o rozmnožování kuny lesní bylo donedávna ještě mnoho nevyjasněného. Myslelo se, že doba páření spadá do ledna a února a mluvilo se o dvou vrzích v roce. Pak se poznalo, že se kuny páří v červenci až srpnu a že oplozené vajíčko zůstává v klidu (opět případ utajené březivosti jako např. u srny a jezevčice) až do příštího jara, zhruba 200 dní. Vlastní vývoj zárodku trvá asi 8 až 10 týdnů. V dubnu až v květnu vrhá samice 2 až 6 slepých mláďat. Matka je kojí asi dva měsíce, z toho více jak polovinu jsou slepá. Pak mláďata opouštějí hnízdo a žijí společně s matkou až do léta. Existence kuny lesní je vázána na les. Na stromech přes den odpočívá, a to v opuštěných hnízdech ptáků nebo v dutinách, výborně po stromech šplhá a skáče z jednoho stromu na druhý, často na značné vzdálenosti. Vyhýbá se lidským obydlím a jakýmkoliv stavbám.

Potrava kuny je značně pestrá, převážně živočišného původu. Živí se téměř vším, čeho se může zmocnit. Jsou to myši, brouci, ptáci, plši, veverky, sluky, mladí zajíci, někdy i ježci, a na rozdíl od kuny skalní i velcí ptáci. Kuna má ve značné oblibě i rostlinnou potravu, hlavně plody a ovoce, jako hrušky, jablka, švestky, borůvky, maliny, brusinky a jeřabiny. Zbytky této potravy nalézáme velmi často v jejím trusu. Novější poznatky popírají, že kuna lesní (i ostatní lasicovití) je krvelačnou šelmou, která ráda vysává své oběti krev. Mnohem raději si pochutnává na mozku a vnitřnostech. Krví ovšem nepohrdne. Kuny spotřebují hodně potravy, a proto zaútočí na vše, co jim přijde do cesty a na co stačí. Nespotřebovanou kořist si odnášejí a ukládají ve skrýších.

Kuna skalní je rozšířená od západní Evropy přes Ukrajinu a Krym až po Mandžusko a kromě toho se vyskytuje také v Malé a Střední Asii. U nás je rozšířená v celé oblasti státu, vystupuje až do nejvyšších hor. Na rozdíl od kuny lesní vyhledává spíše otevřené volné krajiny a žije s oblibou v blízkosti lidských sídel, ve stodolách, stozích, v kamenných zdech, v půdních prostorách zámků, ve zdivu starých hradů, v kamenných lomech, ve skalách, v hromadě dřeva nebo v dutém stromě. Je velmi podobná kuně lesní, ale při stejných rozměrech těla dosahuje hmotnosti okolo 2 kg.

Lasice hranostaj (Mustela erminea)

Lasice hranostaj je větší než lasice kolčava. Žije téměř v celé oblasti severní polokoule, ve všech zeměpisných a výškových polohách, mimo ty nejextrémnější. U nás se s ní setkáváme všude, kde žijí hraboši a myši. Tito hlodavci jsou její hlavní potravou. Barva hranostají letní srsti se výrazně liší od zimní, což v takovém měřítku je u našich šelem dost vzácný jev. Letní kožíšek je skořicově až rezavě hnědý, břicho světlejší, konec proutku černý. Zimní kožíšek bývá celý bílý, pouze konec proutku zůstává černý.

Hranostaj má štíhlé, až hadovité tělo, jak uvádějí někteří autoři, které mu umožňuje prolézat i velmi malé díry. Jeho tělo bývá dlouhé 25 až 30 cm, proutek 10 až 13 cm. Samice všech lasic jsou podstatně menší a kratší než samci, ale barevné rozdíly srsti neexistují.

Celkový proces rozmnožování u většiny lasicovitých je v některých bodech ještě nevyjasněný. Hlavní dobou páření hranostajů je asi srpen až září a pravidelnou dobou vrhů duben až květen. Dochází tedy k utajené době březosti, trvající 210 až 240 dnů. Oplozené vajíčko se začne vyvíjet až v předjarních měsících příštího roku. Tento dost složitý jev je komplikovaný ještě tím, že hranostaj může mít mláďata i v pozdním létě. Tento jev, právě tak jako počet mláďat v jednom vrhu, je s největší pravděpodobností úzce závislý na počtu hrabošů a myší. Normálně má hranostaj 3 až 4 mláďata, avšak v době, kdy je hrabošů a myší hodně, mívá 12 až 13 mláďat v jednom vrhu. Někteří autoři připouštějí, že na pohlavní aktivitu lasic mohou mít vliv pohlavní hormony myšovitých, a že by tedy mohlo jít o superfoetaci, tj. o oplození samice, která již nosí v sobě zárodky. Samice vrhá mláďata v dobře vystlaném a ukrytém hnízdě. Mláďata vidí asi po 10 dnech a po 3 měsících jsou pohlavně dospělá.

Hranostaj není výlučně nočním lovcem. Na klidných místech loví i za dne. Můžeme ho proto spatřit, jak čile a systematicky prohledává veškeré díry, skuliny, hromady dřeva, kamení a podobná místa a hledá potravu. Jako pro všechny lasice je pro něho typický pohyb poskokem; neumí normálně chodit. Jeho hlavní potravou jsou jak už bylo řečeno myšovití hlodavci. Je na ně jako ostatní lasice úzce potravně specializován. To mu však nebrání, aby se nevrhal na všechno, co mu přijde do cesty a na co si troufá. A jeho troufalost je dosti značná. Nezastaví se ani před dospělým zajícem. Chytá a usmrcuje více kořisti, než může spotřebovat, nedělá si však zásoby potravy jako např. kuna a tchoř.

Lasice kolčava žije na celé evropské pevnině. Její velikost je velmi variabilní, samečci mají tělo dlouhé od 25 do 35 cm i s proutkem a samička je dlouhá od 20 do 30 cm. Variabilita ve velikosti je dána prostředím, ve kterém lasice žije, a množstvím potravy. Kožíšek lasice kolčavy je podobný letnímu šatu hranostaje.

Je skořicově rezavohnědý až žlutohnědý se světlejším spodkem. Konec proutku je vždy hnědý, což je dobrý rozlišovací znak od hranostaje v letním šatě. U horních pysků mívá tmavou skvrnu. Kolčava většinou nepřebarvuje do zimního bílého šatu, avšak existují i výjimky. Dříve žila tato lasice téměř všude. Bohužel v současné době se s ní setkáváme pouze náhodně. Její značný úbytek zřejmě způsobilo velkoplošné aplikování pesticidů, hnojiv a v neposlední řadě trávení myší, které tvoří hlavní složku její potravy. Kolčavy jsou velmi čilé, bystré a pohyblivé, dobře lezou na stromy nebo na zdi a umějí i dobře plavat. Ocitnou-li se v nebezpečí, vylučují z pachových žláz nepříjemně páchnoucí sekret. O rozmnožování a pohlavním životě platí přibližně totéž co u hranostaje. Jako u většiny lasicovitých i zde je ještě řada nejasností.

Veverka obecná (Sciurus vulgaris)

Veverka obecná představuje nejznámější a typický druh stromového hlodavce, obývá v nejrůznějších odrůdách celou Evropu a Asii, a to hlavně její lesnaté části. U nás se s ní setkáváme na celém území státu, i ve vysokohorských oblastech. Veverky jsou různě zbarvené, červenorezavě až černě. Spodek těla bývá vždy výrazně světlejší. Typickým znakem veverek jsou štětičky prodloužených chlupů na špičkách boltců, dobře patrné hlavně na zimní srsti. Tělo dospělých veverek měří od 165 do 240 mm a huňatá oháňka od 140 do 200 mm, váha těla kolísá mezi 260 až 390 g. Veverky jsou typickými stromovými zvířaty. Na stromech žijí, spí, hledají potravu, bezpečí či úkryt, na stromech se i rozmnožují a vrhají mláďata.

Doba páření začíná v lednu nebo v únoru a končí v srpnu. Doba březosti trvá 35-40 dnů, přičemž může dojít i k superfoetaci. Za příznivých klimatických poměrů a za dostatku potravy mohou veveřice vrhat až třikrát za rok. Mladé veveřice mívají 3-5 mláďat, starší až 10 mláďat. Veverčata se rodí holá a do čtyř týdnů jsou slepá. Osamostatňují se asi po 6-8 týdnech a pohlavně dospívají po 4-7 měsících. Veverky se živí hlavně semeny, ukusují však i pupeny a koncové výhonky dřevin, rády si pochutnávají na houbách a nepohrdnou ani živočišnou potravou, k níž patří i vejce a mláďata ptáků.

Prase divoké (Sus scrofa)

Rozlišují se ještě dva poddruhy, a to prase divoké středoevropské (Sus scrofa scrofa) a prase divoké karpatské (Suc scrofa attila). Prase domácí je domestikovaná forma prasete divokého. V myslivecké mluvě se spíše používá názvů černá zvěř, nebo jenom černá, a divočák.

Samec se nazývá kňour, samice bachyně, mláďata selata. Prase divoké je rozšířeno téměř v celé Evropě; chybí jen ve vysokohorských polohách a v klimaticky nepříznivých severních krajích. Vyskytuje se i v teplých a lesnatých částech Asie a v severní Africe. Do druhé světové války byla černá u nás téměř jen oborní zvěři. Pak se dostala i do volnosti a díky své vysoké reprodukční schopnosti se v ní brzy značně rozmnožila. Svědčí o tom i údaje z ročních odstřelů. Tak v r. 1950 se ulovilo v českých zemích necelých 200 divočáků, v r. 1962 již přes 4200 kusů. V roce 1980 byl již v ČR hlášený jarní kmenový stav 12 038 kusů a odlov byl 11 733. Během deseti let stavy neúnosně narostly na hlášených 31 373 kusů v roce 1989.

Velikost a váha divokých prasat jsou značně rozdílné, a to i v rámci téže oblasti. Udává se, že se jejich délka těla pohybuje v rozmezí od 110 do 150 cm, že jejich ocas, kterému se říká pírko, bývá 15 až 25 cm dlouhý, a že zvěř měří v kohoutku 85 až 95 cm. Největší rozdíly se vyskytují ve váze. Někteří dospělí jedinci váží sotva 150 kg, jiní více než 300 kg. Závisí to na individuálních schopnostech zvěře a na množství dostupné potravy.

Základní zbarvení zimního šatu je tmavohnědá až černá; konečky štětin bývají světlejší než vlastní srst. V letním období převládá šedohnědá barva, někdy s rezavějšími tóny. Někdy se vyskytují barevné odchylky nebo i skvrny. Je to většinou výsledek zkřížení s domácími prasaty. Celá vrchní strana těla je pokrytá tuhými štětinami, osinami, na konci rozdvojenými, vytvářejícími na hřbetě tzv. hřeben. Pod nimi je v zimě hustá vlna. Letní srst je krátká a téměř bez vlny. Černé pírko je poměrně dosti dlouhé a ukončené chvostkem z dlouhých černých chlupů. Selata černé zvěře mají na tmavohnědém podkladu světležluté podélné pruhy. Pruhování se ztrácí do první podzimní výměny srsti, kdy dorůstají tmavé štětiny. Černá zvěř má zavalité tělo vpředu vyšší, krátký, skoro neznatelný krk a mohutnou hlavu, protaženou do dlouhého rypáku, ryje. Slecha jsou vzhledem k celkové postavě malá, právě tak jako světla.

Pohlavní rozdílnost se neprojevuje navenek nějak zvlášť patrně, zvlášť u mladé zvěře. Hlava starších bachyní je zdánlivě protáhlejší a z profilu jakoby štíhlejší než hlava kňourů. Je to způsobeno tím, že kňouři mají delší štětiny mezi slechy a mohutné špičáky, které nadzvedávají horní ret. Pozorujeme-li klidně se pastvící černou zvěř na otevřené ploše, lze vidět i ostatní znaky pohlavního dimortismu, jako značně vyvinuté ráže a střapec kanců a vemínko vodící bachyně. Černá je společenskou zvěří. Shlukuje se na většinu roku do početných tlup, jejichž jádro tvoří bachyně se selaty, loňská mláďata, nazývaná lončáky, popřípadě i mladší kňouři. Starší kňouři vytvářejí někdy samostatné, méně početné tlupy. Samotářský život vedou pouze staří kňouři. K samičí zvěři se připojují pouze v době chrutí, tedy v říji. Divoké prase je v našich podmínkách zvěři převážně noční. Přes den žije velmi skrytě v hustých úkrytech; za potravou vychází až pozdě večer a do zálehů se navrací s prvním rozbřeskem. Černá zvěř získává svou potravu převážně rytím, tzv. buchtováním, a někdy tím napáchá na loukách a polích dosti značné škody.

Doba chrutí je nejednotná. Hlavní jeho období spadá do listopadu a prosince, avšak bachyně může být oplodněna v kteroukoli jarní nebo letní dobu. A že k tomu také dochází, vidíme na různě starých selatech. Bachyně bývá březí 112 až 140 dnů, takže se většinou selí v březnu. Selatům předem připraví vystlané lože. Počet selat v jednom vrhu je různý, pohybuje se od 2 do 10 i více kusů.

MS Sněžné - oficiální webové stránky

Krejčovství Knoflíček

Renovace veteránů a dílů

ELDING s.r.o.