Myslivecké sdružení Sněžné | Pernatá zvěř u nás

Havran polní žije téměř v celé Evropě, jižní hranici jeho výskytu tvoři střední Francie, severní Itálie, území dřívější Jugoslávie a Rumunsko. Žije též v Asii. U nás hnízdí v početných koloniích, hlavně v nížinných oblastech Čech a Slovenska, na Moravě hnízdí kupodivu méně. Havran je sice také celý černý jako vrána obecná černá, avšak pečlivější pozorovatel nalezne dostatečné rozdíly mezi oběma ptáky. Havran je štíhlejší, má černou barvu s modrým leskem, jeho hlava je menší a jakoby zúžená k zobáku. Ozobí starých ptáků je bílé, kdežto ozobí letošních ptáků opeřené. Havrani mají také na stojácích krycí boční péra ve formě kalhotek. Zásadní rozdíl je ve způsobu života. Havrani jsou společenští, žijí a hnízdí ve velkých seskupeních a koloniích. Hnízdní kolonie zakládají nejen v parcích nebo v malých lesích obklopených zemědělskými pozemky, ale i ve městech, na starých hřbitovech apod.

Hnízdí s oblibou na vysokých, starých listnatých stromech. Doba a průběh hnízdění, počet vajec a doba inkubace je stejná jako u vran. Asi v polovině května vylézají mladí z hnízd a sedávají v řadách na větvích. Tam je rodiče krmí. V této době se mladí ptáci loví odstřelem. Jejich zvěřina je velmi chutná. Havran je všežravcem, většinou si však nevšímá ptačích hnízd ani lovné zvěře. V zimě mohou vzniknout škody na zasetých ozimech, neboť u nás přezimovávají obrovská hejna severských havranů.

Krkavec velký je původním obyvatelem celé Evropy, Asie a severní Afriky, včetně Sahary. Ze střední a západní Evropy byl v minulosti vytlačen, ale v současné době se vrací zpět a hnízdí na Šumavě, v Jeseníkách, Beskydech a na východním Slovensku začíná též citelně škodit na mizející drobné zvěři. Například v oblasti Rožňavy se v zimě objevují hejna o 50 a více krkavcích. Zbarven je úplně černě. Mezi samcem a samicí nejsou patrné rozdíly. Je veliký a mohutný. V rozpětí křídel dosahuje 120 až 130 cm a váží 1 000 až 1 250 g. Mohutný zobák (klovec) je dlouhý až 8 cm. Hnízdo si krkavec staví v horských nebo lužních lesích na starých vysokých stromech (rád si vybírá buky) nebo na strmých a vysokých skalách. Hnízdo používá po dlouhá léta, stále je upravuje, takže stavba dosahuje časem úctyhodných rozměrů.

Hnízdo upravuje a staví pouze samice, samec nosí stavební materiál. Na východním Slovensku bylo zjištěno, že si krkavec staví hnízdo v blízkosti jiného dravce, sokola nebo raroha, a že se živí částečně zbytky potravy přinášené těmito dravci. Na oplátku je varuje před každým nebezpečím. Nejde tedy o vlastní potravní parazitismus, ale spíše o určitou formu "spolupráce". Krkavci hnízdí velmi brzy, vejce snášejí již ke konci února, ale hlavně v březnu. Vejce jsou podobná velkým vejcím vrány, jsou černohnědě skvrnitá a mají modravě zelený podklad. Snůška obsahuje 5 až 6 vajec. Sedí na nich většinou jen samice, a to asi 3 týdny. Mláďata vylétávají z hnízda asi po 40 dnech. Starostlivá péče rodičů však pokračuje mnohem déle. Mláďata jsou s rodiči přes celé léto, někdy prý i přes zimu, až do nového hnízdění.

Krkavec je jako většina krkavcovitých ptáků všežravcem, specializuje se však na zdechliny a mršiny. Vyhledává je svým výborným zrakem. Dokáže ulovit každého savce asi do velikosti zajíce a ptáka až do velikosti tetřeva. Jeho záliba ve sbírání zdechlin je velmi prospěšná.

Vrána obecná (Corone corone)

Vrána obecná šedá, vrána obecná černá jsou dva velmi příbuzné druhy, které se dnes spíše uznávají za dvě barevné rasy téhož druhu. Vrána šedá je rozšířená přibližně v severní části Evropy a ve střední Evropě od Labe na východ a dále pak až do západní Sibiře. Vrána černá obývá jednak západní Evropu, jednak oblast východní Sibiře, Čínu a Japonsko. Obě rasy se vyskytují pohromadě pouze v místech, kde hraničí jejich teritoria. Tato hranice probíhá také naší republikou, zhruba po řekách Labi a Vltavě. V západní části Čech je domovem vrána černá, na zbývajícím (a daleko větším) území vrána šedá.

Na hranici teritorií se obě rasy kříží. Projevuje se to v odchylkách ve zbarvení. Postavou ani způsobem života se tyto dvě rasy od sebe neliší. Samci bývají o něco těžší (váží asi 520 g) než samice (420 g). Vrána obecná černá je celá černá, se zeleným a purpurovým leskem. Vrána šedá, nazývaná též šedivkou, má černou jen hlavu, hrdlo, křídla a ocas. V rozpětí křídel dosahují obě vrány až 103 cm. Vrány žijí v trvalejších párech, hnízdo si staví již v březnu na stromech, a to dosti vysoko a vždy jednotlivě. Netvoří tedy kolonie jako havrani. Ke konci března a v dubnu snáší samice 4 až 6 modrozelených vajec s tmavými skvrnami a sedí na nich sama 17 až 20 dní. Mláďata opouštějí hnízdo asi po 30 dnech a žijí ještě delší dobu v blízkosti rodičů. Obě vrány se živí rostlinnou i živočišnou potravou. Sbírají a uštipují různá semena, bobule, trávu apod. a ze živočišné potravy pak seberou vše, k čemu se dostanou, ať je to živé, nebo mrtvé. Živí se na hnojišti a v odpadových jámách, usednou na každou zdechlinu, chytí myš, hraboše, žížalu, různý hmyz, měkkýše atd. V době krmení zaútočí i na mláďata lovné zvěře a nejvíce škod páchají tím, že ničí hnízda a vejce pernaté zvěře.

Kavka obecná (Corvus monedula)

Kavka obecná žije v celé Evropě, v severozápadní Africe a v celé severní Asii až po Tichý oceán. Vyskytuje se téměř na celém území našeho státu, místy velmi hojně. Je podstatně menší než její příbuzné vrány a havran, je také celá černá, ale hlavu má šedivou a na ní černou temenní čepičku. Je to společenský pták a ve vhodných podmínkách hnízdí v koloniích. Hnízdo si staví v dutých stromech, které nalézá v parcích, oborách a lužních lesích, ve skalách, ve starých lomech, na vápencových útesech, dále na budovách, ve věžích, hradech a zříceninách. Páry se vytvářejí již na začátku února a v březnu dochází ke stavbě hnízda. Ke konci dubna a na začátku května, tedy poměrně pozdě, snáší samice 4 až 6 modrozelených vajec, šedavě skvrnitých. Sedí na nich většinou jen samice; samec nosí potravu a občas na krátkou dobu samici vystřídá. Za 17 až 18 dnů se líhnou mláďata. V hnízdě zůstávají 26 až 29 dnů. Po této době už létají, ale zůstávají pospolu s rodiči. Na podzim se spojují do hejn s havrany a společně s nimi i nocují.

Potrava kavky je asi ze dvou třetin živočišného původu a z jedné třetiny rostlinného původu. Ptáci ji sbírají jen ze země. Tvoří ji dešťovky, slimáci, hlemýždi, různý hmyz, housenky, chrousti apod., někdy i mláďata drobnějších ptáků nebo vejce. Z rostlinné potravy jsou to různá zrna, bobule a plody, příležitostně též ovoce. Složením potravy není tedy kavka ptákem škodlivým zájmům člověka. Kavku je možno snadno ochočit. Má vysokou napodobovací schopnost a je velmi bystrá a obratná.

Sojka obecná (Garrulus glandarius)

Sojka obecná obývá celou Evropu, severozápadní Afriku, Sibiř a východní Asii až po Čínu a Indii. U nás je rozšířená na celém území. Její výskyt je vázán na les. Základní zbarvení je rudošedé, černý ocas má bílý kostřec, na temeni hlavy jsou černobílá pírka. Velmi známá jsou "sojčí pírka'', vrchní křídelní krovky černě, bíle a modře pruhované. Mezi pohlavími není vnější rozdíl. Sojka si staví hnízdo od začátku dubna, většinou na vysokých stromech s hustou korunou. Ke konci dubna až v květnu snáší do něj 5 až 7 šedozelených skvrnitých vajec. Na vejcích sedí oba rodiče 16 až 17 dní. Mláďata vylétají po 19 až 20 dnech a zdržují se s rodiči v okolí hnízdiště. Tam také většinou zimují. Sojky se živí živočišnou i rostlinnou potravou, sbírají různý hmyz, housenky, hraboše, myši, ale i mladé ptáky a jejich vejce. Navštěvuje i zdechliny.

Z rostlinné potravy má ve zvláštní oblibě žaludy. Polyká je celé. Žaludy také roznáší, čímž může být i užitečná. Varovný hlas sojky, jimž hlásí hlavně přítomnost člověka, je přejímán ostatními obyvateli lesa.

Sluka lesní (Scolopax rusticola)

Sluka lesní, nejvýznamnější ze sluk, se vyskytuje v celé Euroasii od Anglie až po Japonsko a na severu až k 64. rovnoběžce. Jižní hranice jejího hnízdění jsou vysoká středoevropská horstva. Převážná většina evropských sluk odtahuje na začátku října na jih a přezimuje ve Středomoří. Sluky táhnou v noci. Při podzimním tahu nespěchají, takže je možno zastihnout je na některém místě ve značném množství, jako na některých ostrovech ve Středozemním moři. Jarní tah na severská sídliště je mnohem usilovnější a podle prof. Komárka není podstatně ovlivňován počasím; je řízen pohlavním pudem a souvisí s vývojem pohlavních orgánů. Sluky tentokrát spěchají. Jejich cesta na sever vede nad údolími řek a nad horskými průsmyky.

Volí většinou nejvýhodnější cesty, aby co nejdříve dosáhly svých hnízdišť. Sluka lesní je veliká asi jako koroptev. Váha jednotlivých ptáků je značně rozdílná, kolísá od 210 do 380 g. Slepičky jsou o něco větší a těžší než kohoutci. Rozpětí kolísá od 61 do 64 cm, zobák, kterému říkají myslivci píchák, měří asi 65 až 85 mm. Zbarvení sluky je bohaté na odstíny. Kohoutci se výrazně neliší od slepiček ani barvou peří, ani jinými znaky. Pohlaví je možno určit pouze pitvou. Dlouhý zobák je tmavohnědý a veliké tmavé oči sedí vysoko na hlavě. Obojí souvisí se způsobem získávání potravy a s nočním životem tohoto ptáka. Hlavním hnízdištěm sluk u nás jsou pahorkatiny a výše položené oblasti. V nížinných a lužních oblastech Sluka lesní nehnízdí. Sluka má sice ráda vlhčí oblasti a lokality, neboť jí poskytují dostatek potravy, skládající se převážně z dešťovek a larev žijících v kypré půdě, ale vyhýbá se při hnízdění zamokřelým či zabahnělým místům.

Podzimní tah sluk probíhá bez hlasových projevů, kdežto jarní tah na sever, na hnízdiště, je ve znamení toku. Hlavní denní dobou toku sluky lesní je pozdní večer krátce před setměním, pak ranní čas před rozedněním. Ranní tok je kratší. V našich podmínkách dochází k jarnímu tahu sluk, spojenému s tokem, zpravidla v druhé polovině března a jen někdy až na začátku dubna.

Při večerním toku, v pozdní době, kdy většina denních ptáků už umlkla, vylétají kohoutci ze svých denních úkrytů a táhnou nad ztichlým lesem. Ozývají se při tom dvěma hlasovými projevy; jeden z nich připomíná ostré krátké písknutí, druhý mnohem hlubší, hrčivé kvokání (v myslivecké mluvě se říká tomuto hlasu kvorkání). Tyto dva zvuky bývají různě spojovány bez nějakého pevného řádu. V místech stálých hnízdišť oblétává kohoutek v době 10minutového až 20minutového trvání večerního toku kruhovitě uzavřenou dráhu, takže ho můžeme na jednom místě vidět několikrát. Zvuky při toku jsou vydávány hrdlem a zobákem, což bylo dříve popíráno. V době toku jsou slepičky na zemi a ozývají se tichým vábením. Kohoutci k nim slétají a dochází k druhé fázi toku, k páření.

Kohoutek obchází drobnými krůčky slepičku, má při tom vějířovitě roztažený tatrček, spuštěná křidla a sklopený zobák. Slepička se ozývá tichým vrkáním. Po kopulaci kohoutek opouští slepičku a pokračuje v toku.

U sluk se stará o hnízdo a výchovu mláďat pouze matka, otec se již nevrací. Slepička zakládá hnízdo po svém jarním příletu, a to vždy na zemi v mělkém, slabě vystlaném dolíku. Snáší 3 až 5 světle olivových vajíček s červenými a hnědými skvrnami. Doba inkubace je 22-24 dní. Slučata mají zpočátku krátký zobáček. Sluky vedou velmi skrytý způsob života, a proto toho o vývoji, růstu a osamostatňování mláďat mnoho nevíme. V poslední době nabývá vrchu domněnka, že sluka hnízdí na začátku června podruhé. Kdyby to odpovídalo skutečnosti, musel by být vývoj slučat neobyčejně rychlý; jejich osamostatnění by muselo nastat asi už po 4 až 6 týdnech. Domněnka o druhém hnízdění sluk vychází z toho, že v toku kohoutků je dosti dlouhá pauza. Dochází k ní na začátku května a trvá asi 10 dní. Pak pokračuje a protahuje se někdy až do července. Zastáváme však spíše názor prof. Komárka, že sluka hnízdí pouze jednou.

Bekasina otavní na rozdíl od sluky lesní má štíhlejší tělo, delší prsty a vyšší stojáčky. Dosahuje váhy jen 90 až 120 g, rozpětí křidel měří okolo 44 cm a má dlouhý zobák 65 až 73 mm. V tatrčku má 16 per (sluka lesní 12). Je též tažným ptákem se stejnou dobou příletu jako ostatní sluky. V toku si však počínají jinak. Kohoutci létají vysoko v kruzích, strmě stoupají a pak se náhle spouštějí střemhlav dolů. Tuhá krajová rýdovací péra tatrčku vydávají při rozrážení vzduchu mečivý, hlasitý zvuk. Proto se říká této sluce kozlík. Někteří pozorovatelé tvrdí, že i sedící bekasina může vydávat mečivé zvuky. Její varovný hlas má podobné zbarvení. Vlastní páření probíhá též na zemi. Slepička snáší 4 nazelenalá vejce s hnědými skvrnami. Vejce mají hruškovitý tvar. Po 19 až 21 dnech sezení se líhnou kuřata. Podzimní odlet je poněkud dřívější, začíná již ke konci srpna (většinou probíhá v době kosení otav, a proto dostala tato sluka jméno otavní, a trvá až do října. Bekasiny se před odletem shlukují do větších společností.

Výr velký (Bubo bubo)

Výr velký patří do řádu sov, do čeledi puštíkovitých. Je naší největší sovou. V českých zemích mu hrozilo vyhubení, ale jeho stavy se zvedly, díky dlouholeté přísné ochraně. Výr vyhledává skalnaté lesní terény, zvláště ty, které sousedí s polními oblastmi a poskytují dostatek potravy. Je stálým ptákem, tvoří dlouhodobější manželské páry a obývá po léta táž hnízdiště. Nová hnízdiště zakládají jen mladí ptáci. Celkové zbarvení výra je žlutohnědé se širokými podélnými tmavými skvrnami na spodní straně těla. Na hlavě má 7 až 9 cm dlouhá péra, uspořádaná do podoby růžků. Má velké oči s oranžovou duhovkou a hustě opeřené stojáky. Rozměry dospělých ptáků: váha 1 800 až 2 500 g, délka křídla 430 až 495 mm, délka ocasu 240 až 290 mm, délka stojáku 70 až 85 mm, délka zobáku 55 mm. Výr hnízdí na těžko dostupných skalních místech nebo v dutinách stromů. Tok začíná v zimě, někdy již v prosinci nebo lednu. Doba snášení vajec probíhá - podle počasí - od března do května. V hnízdě bývají 2 nebo 3 bílá vejce. (Vejce všech sov jsou bílá.) Na vejcích sedí pouze samice, samec se stará o potravu. Mláďata se líhnou po 32 až 36 dnech a jsou pokrytá bílým prachovým peřím. Staří je krmí na hnízdě 5 týdnů. Výřata létají asi po 2 měsících.

Výři loví, tak jako všechny sovy, převážně v noci, přesněji řečeno od západu do východu slunce. Kořist neuchopí v letu, ale na zemi nebo na stromě. Potrava výra je velmi různorodá, tvoří ji, bohužel, dosti často i drobná lovná zvěř, jako divoké kachny, zajíci, bažanti a koroptve. Vedle toho uloví výři samozřejmě ještě jiné savce a ptáky, jako např. veverky, myši, vrány, křečky, ježky, sojky, denní dravce, drobné ptáky, obojživelníky, plazy, a kromě toho i hmyz.

Poštolka obecná (Falco tinnunculus)

Poštolka obecná obývá celou Evropu, Asii a Afriku a někdy se objevuje až v Severní Americe. U nás je běžným obyvatelem rovin, pahorkatin i podhůří. Má jako všichni sokolovití ostrý zářez na horní části zobáku, tzv. zejk, a dlouhá, úzká, na koncích zašpičatělá křidla. Hřbetní část těla je rezavá, u samce černě skvrnitá, u samice příčně pruhovaná. Poměrně dlouhý samčí ocas je stejně šedý jako hlava a jeho konec lemuje široká černá páska. Samička má ocas rezavý, hustě pruhovaný. Spodek těla je u obou pohlaví krémový, podélně skvrnitý. Velmi dobrým poznávacím znakem poštolek je třepotavý, "poštolčí" způsob letu. Poštolka zůstává na jednom místě a prudce při tom mává křidly. Rozhlíží se tímto způsobem po kořisti. Stejně veliký krahujec něco podobného neudělá. Poštolka obecná má v rozpětí křidel až 75 cm a váží 200 až 280 g. Křídlo měří 230 až 271 mm, ocas 158 až 183 mm, stoják 39 až 45 mm a zobák 13 až 16 mm. U nás je ptákem tažným, který odlétá na svá africká zimoviště a vrací se v březnu. Někteří jedinci u nás přezimují, zejména ve městech.

Je jediným dravcem, který hnízdí také v blízkosti lidských obydlí. Většinou si staví hnízda v korunách stromů na okrajích rozlehlejších lesů nebo v malých polních lesících. Osídluje však i krajiny skoro bezlesé a tam s oblibou vyhledává pro hnízděni staré věže a střechy nebo skály a díry v hliněných březích. Hnízdo si staví nerada (jako většina dravců). Raději přichází k hotovému a vyhledává opuštěná hnízda vran nebo strak. Do nich naklade v dubnu až květnu 4 až 7 hnědě mramorovaných vajec.

Doba líhnutí trvá asi 29 dní. Na vejcích sedí jenom samice; samec se stará o potravu. Pokračuje v tom nějaký čas i po vylíhnutí mláďat a potravu předává na skále nebo na stromě. Mláďata však krmí převážně samice. Mláďata vylétávají z hnízda po 28 až 32 dnech a podnikají samostatné lety v okolí. Rodina zůstává pohromadě až do podzimního odletu. Uvádí se, že při dostatku potravy, to je při dostatku myší a hrabošů, může poštolka obecná hnízdit i podruhé. Potravou této poštolky jsou z 80 % myšovití hlodavci. Zbývající část potravy je tvořena hmyzem, obojživelníky, ještěrkami a v řídkých případech malými ptáky. Na stepích loví hlavně sarančata. Poštolka je velmi užitečná a plně si zasluhuje celoroční ochranu.

Poštolka rudonohá obývá východní Evropu, střední Sibiř a východní Asii. Někdy hnízdí i v Rakousku, Čechách a na Slovensku, v Polsku a zcela běžně v Maďarsku. Osídluje nejraději stepi, lesostepi a kulturní stepi s řídkými stromovými porosty. Sameček je břidlicově šedý, jen spodní ocasní krovky a kalhotky jsou kaštanově hnědé. Samička má hřbetní část modrošedou a černě páskovanou, hlava je skořicová a spodek těla rezavý. V rozpětí křidel má asi 75 cm a váží 130 až 175 g. Křidlo měří 230 až 262 mm, ocas 130 až 150 mm, stoják 30 až 31 mm a zobák 15 až 16 mm. Je ptákem stěhovavým. Odlétá od nás v září a vrací se v dubnu. Zimuje ve východní a jižní Africe. Hnízdí většinou na stromech a používá opuštěná hnízda jiných ptáků. Často žije v kolonii, v které může být až několik desítek párů hnízdících ptáků. Vajíčka se podobají vajíčkům poštolky obecné, ale jsou menší. Samička jich klade 3 až 5.

Mláďata se líhnou asi po 23 dnech sezení a z hnízda vylétávají asi po 4 týdnech. Tato poštolka se specializuje na létající hmyz, hlavně na různé druhy chrobáků. Výjimečně uloví také drobného hlodavce nebo malého ptáka. K většímu soustu se dostane tím způsobem, že je vytrvalým dotíráním vyloudí na poštolce obecné. Poštolky rudonohé hnízdí a často loví i ve skupinách. Lehkým obratným letem létají nízko nad zemí a chytají velký hmyz.

Poštolka jižní obývá jižní a jihovýchodní Evropu, jižní i nejsevernější pruh Afriky a střední Asii. U nás je řídkým hostem. Velmi se podobá poštolce obecné, je však o něco menší. Hřbet samce postrádá černé skvrnění, zato v křídle se objevuje šedomodrá páska. Drápy této poštolky jsou světlé, kdežto poštolka obecná je má černé. V rozpětí křídel měří asi 65 cm a váží 130 až 200 g. Křídlo měří 226 až 248 mm, ocas 138 až 170 mm, stoják 27 až 35 mm a zobák 12 až 15 mm. Poštolka jižní se s oblibou zdržuje v suchých krajinách stepního až lesostepního charakteru; nevyhýbá se ani pustým místům. Z afrických zimovišť se vrací v březnu a hnízdí většinou v hlinitých březích nebo na skalách. Také tvoří početné kolonie. V dubnu až květnu snáší samička 3 až 6 hnědě mramorovaných vajíček, zahřívá je spolu se samcem 26 až 29 dní.

Asi po měsíci mláďata hnízdo opouštějí, ale s rodiči žijí až do září, kdy odlétávají na zimoviště. Hlavní potravou této poštolky jsou sarančata, kobylky, různí létaví brouci, motýli a jiný hmyz. Když je hmyzu málo, loví i drobné hlodavce a žáby. Za letu vypadá poněkud štíhlejší než poštolka obecná; třepotavého letu používá zcela výjimečně.

Jestřáb lesní (Accipiter gentilis)

Jestřáb lesní obývá lesnaté kraje Evropy, severní, střední Asie a Severní Ameriky; hnízdí i v severní Africe. Dospělí ptáci jsou na horní straně těla břidlicově šedohnědí, vespod světlí až bílí s tmavším příčným vlnkováním. Mladí letošní ptáci jsou nahoře rezavě hnědí a vespodu světle rezaví s podélným tmavším pruhováním.

Samice je podstatně větší než samec. Uvádí se, že tato rozdílná velikost dovoluje jestřábům lépe využívat lovecký revír, který měří v průměru asi 5 km. Samice loví větší kořist, kdežto drobnější a obratnější samec menší skrytější kořist. V rozpětí měří jestřáb 100 až 120 cm a váží 650 až 1 250 g. Křídlo měří 300 až 395 mm, ocas 230 až 280 mm, stoják 75 až 85 mm a zobák 25 až 30 mm. V našich podmínkách vyhledávají jestřábi souvislé lesní komplexy v době hnízdění, jinak loví nejraději podél lesnatých okrajů. Hnízdí většinou na vysokých stromech hluboko v lese. Hnízda jsou velmi dobře ukrytá, každoročně opravovaná, takže dosahují značných rozměrů. V dubnu snáší samice 3 až 4 vejce, mláďata se líhnou po 35 až 38 dnech. Potravu obstarává samec, mláďata však krmí pouze samice.

Po 40 dnech již mláďata dobře létají. Zajímavé je, že jestřábi svou kořist oškubávají, a pak i to, že samec v době hnízdění nepřináší kořist přímo na hnízdo, ale na opodál stojící strom, kde ji oškubanou předá samici, kterou před tím upozornil křikem. Potrava jestřábů je značně různorodá a jsou v ní zastoupeni hlavně ptáci, kdežto savci mnohem menším podílem. Z ptáků jsou to nejčastěji sojky, divocí a domácí holubi, koroptve, vrány, kavky, bažanti a divoké kachny. Ze savců to jsou hlavně veverky, pak zajíci, králíci, sysli a hraboši. Jestřáb podobně jako ostatní dobří letci neloví přímo v blízkosti hnízda, ale ve vzdálenosti asi 3 až 4 km přímého letu.

Jestřáb létá většinou přímočaře a nízko nad korunami stromů. Snaží se kořist překvapit. Loví často v korunách stromů a v hustých větvích, což mu umožňují jeho poměrně krátká a zakulacená křídla a dlouhý, doširoka roztažitelný ocas. Jestřáb vede dosti skrytý způsob života. V bažantnicích s intenzívním chovem je však nepříjemným škůdcem. Jestřábi se dají velmi dobře vycvičit k lovu, a tak představují velmi dobrou a hlavně dostupnou náhražku za vzácné sokoly.

Holub hřivnáč (Columba alumbus)

Nejhojnějším a také největším naším divokým holubem je holub hřivnáč. Je rozšířený v celé Evropě, v západní Asii a v Africe. Dosahuje v našich poměrech váhy 400 až 500 g a v rozpětí křídel měří až 750 mm. Převládající barva je modrá šeď, na křídlech je vpředu bílá obruba. Dospělí ptáci mají po obou stranách krku bílou skvrnu, shora i zdola zelenavě lemovanou. Hřivnáči k nám přilétají velmi brzy na jaře, často již v únoru nebo na začátku března. Hnízdí pravidelně dvakrát do roka, někdy i třikrát. Poprvé v dubnu, podruhé v červnu a někdy ještě v srpnu. V jejich hnízdění je dosti nepravidelností. Tokající holub halasně zaplácá křídly a vylétá vysoko nad stromy. Pak se klouzavým letem snáší v kruzích na stromy. Ozývá se při tom houkáním a vrkáním.

Hnízdo si splétá dosti nedbale z řídkých větviček a umísťuje je s oblibou poblíž polí, která poskytují dostatek semen, tvořících základ potravy hřivnáčů. Samice snáší dvě vejce, tak jako u samic ostatních druhů holubů jsou leskle bílá s hrubými póry. V sezení na vejcích se střídá holubice s holubem. Holoubata se líhnou asi po 17 až 19 dnech a rodiče je společně krmí.

Holoubata zůstávají v hnízdech asi tři týdny. Pak se rodičovský pár znovu snoubí a dochází k dalšímu hnízdění a zpravidla na novém hnízdě. Před odletem do teplejších poloh se holubi shlukují do dosti velkých hejn a odlétají od nás na západ. Dochází k tomu od konce srpna až do listopadu. Toto dosti dlouhé časové rozpětí souvisí s nepravidelností v hnízdění. V některých ojedinělých případech u nás hřivnáči i přezimují.

Druhým naším holubem, též už dosti vzácným, ale ještě v minulém století hojnějším než hřivnáč, je holub doupňák. Jeho výskyt, jak naznačuje už jméno, je vázán na existenci starých listnatých porostů s dostatkem možností pro hnízdění v dutinách stromů. Je podstatně menší než hřivnáč, dosahuje váhy asi 300 g a rozpětí křídel mívá asi 63 cm. Jeho rozšíření se zhruba kryje s rozšířením hřivnáče, zasahuje však hlouběji do Asie a nestoupá tak daleko na sever. Doupňák se zbarvením podobá hřivnáči; je rovněž modravě šedý a má narudlou hruď, ale je bez bílých okrajů křidel, bez bílé skvrny na krku. Vede téměř stejný způsob života a celkem stejně se i rozmnožuje jako hřivnáč, ale místo pro hnízdění si volí jinde. Přilétá rovněž už v únoru a březnu, žije v párech, hnízdí až třikrát do roka, snáší dvě bílá vejce - doba inkubace je 17 nebo 18 dní - a odlétá v srpnu až říjnu.

V době toku se ozývá jednoduchým, často opakovaným dvojslabičným houkáním. V současné době je tento holub hojněji rozšířen pouze v lužních listnatých lesích.

Koroptev polní (Perdix perdix)

Koroptev polní jako druh obývá téměř celou Evropu až asi k 65. rovnoběžce. Poměrně vzácná je v Itálii a v západní části Evropy, chybí v Řecku a jižním Španělsku. Dále žije na Ukrajině, v Malé Asii a v Persii. Úspěšně se aklimatizovala v Kanadě a v Severní Americe. Koroptev je mnohem méně přizpůsobivá než bažant, na změny životního prostředí reaguje málo pružně, nedokáže čelit stoupajícímu tlaku civilizačních faktorů a těžce snáší hlavně přechod na velkoplošné hospodářství v zemědělství. Koroptvi, která byla dříve ptákem vysloveně nížinných, teplých polních oblastí, se dnes lépe daří v pahorkatinách. Chemizace a mechanizace zemědělství tam má přece jenom nižší intenzitu a zůstalo tam více mezí, polních cest, křovisek a podobných míst, která jsou pro existenci koroptve nezbytná. Podle všech ukazatelů z poslední doby se dostala koroptev do stadia, kdy je možno o ní mluvit jako o ohroženém druhu, který si zachovává existenci pouze za cenu ztráty celého ročního přírůstku populace.

Dokladem o katastrofální situaci u koroptví je přehled o jejich jarních kmenových stavech. Před válkou bylo u nás zhruba 1 až 1,5 miliónu koroptví v jarních kmenových stavech. Bylo jich loveno 2-3 milióny. Tyto stavy i přes krátkodobý nárůst v 70. letech tak poklesly, že v současné době koroptev intenzivně chráníme, neboť je ohrožen její genofond. Je třeba jenom dodat, že tmavohnědá podkova na hrudi, která byla dříve považována za zcela neomylný znak koroptvích kohoutků, se vyskytuje v dosti případech rovněž u slepiček, a to i u mladých. Rozdíl mezi kohoutky a slepičkami je málo zřetelný. Neliší se ani velikostí, ani zbarvením při zběžném pohledu a jen málo chováním. Pouze při podrobné prohlídce je možno určit pohlaví podle zbarvení ramenních krovek křidel.

Kohoutek má na nich pouze bílý proužek podél ostnu, kdežto slepička ještě příčné, bílé proužky. Podobný rozlišovací znak nalézáme i ve zbarvení temene hlavy obou pohlaví po podzimním přepeření. Koroptve zpravidla přepeřují v září, mladí jedinci třikrát, než dostane jejich šat definitivní zbarvení.

Také věk dospělých koroptví se odhaduje dosti obtížně. Až do podzimního přepeření příštího roku lze mladou koroptev poznat podle úzkých a ostře zahrocených pér ručních letek. Starší koroptev má letky zaoblené, na konci široké. Při hrubém odhadu věku se lze orientovat zbarvením stojáčků. Ty jsou nejdříve žlutavé, pak hnědé a asi od ledna příštího roku nabývají modrošedé barvy. Stejně jako u bažanta lze využít tzv. bursy Fabricii. Tělo koroptve měří od 29 do 31 cm, rozpětí křidel 48 cm. Průměrná váha starších ptáků se udává v rozpětí od 350 do 480 g. Koroptev tvoří mezi kurovitými ptáky výjimku v tom smyslu, že je monogamní. Koroptve žijí v párcích, a to od doby jarního páření až do příštího toku. Novodobé výzkumy vnesly trochu pochybností do představ o příslovečné věrnosti. Zjistilo se, že i zde dochází k určitému měnění partnerů, i když je v zásadě zachovávána monogamie.

Tok koroptví začíná v únoru a v březnu. Hejna se rozpadávají a kohoutci si volí slepičky za častých zápasů a šarvátek. Koroptve se párkují. V tu dobu se také nejvíce ozývají známým čiřikáním. To po dobu hnízdění ustává a znovu se ozývá až jako svolávací signál při vodění kuřat. Ke konci dubna nebo na začátku května začínají koroptví slepičky zakládat hnízda ve formě mělkých a slabě vystlaných důlků a tok končí.

Slepička snáší v denních intervalech po jednom vejci. Vejce jsou jednobarevná, olivově zelenošedá až olivově hnědá; některá mají nádech do modra. Délka vajíček je udávána od 32 do 40 mm, šířka od 24 do 29 mm a váha od 12 do 16 g. V hnízdě bývá 10 až 17 vajec, nejméně 6, nejvíce 24. Po ukončení snášky zasedá na hnízdo slepička a kohoutek v blízkosti hlídá. Je stále připraven kdykoli zastoupit slepičku, popřípadě odchovat kuřata sám. K líhnutí dochází po 23 až 24 dnech, většinou po 23 dnech. Kuřata se po vylíhnutí živí sama, jsou však velmi citlivá na vytrvalé červnové deště a chladna. V šesti týdnech již létají, pohlavně dospívají v prvním roce. Od vylíhnutí až do toku žijí koroptve v hejnech.

Kachna divoká (Anas platyrhynchos)

Kachna divoká je naší nejrozšířenější a z hospodářského hlediska nejdůležitější divokou kachnou. Vyskytuje se na celé severní polokouli. Rozhodujícím činitelem není nadmořská výška, ale charakter vodních ploch. Na vodních plochách musí být dostatečně hustý rostlinný podrost pro denní úkryt a dostatek mělkých míst poskytujících možnost obživy. Kachnám divokým se daří jak ve sladkovodních močálech a v horských jezerech, tak na mořském pobřeží. Kachna divoká je ptákem s převážně noční aktivitou. Na rozdíl od husy odpočívá ve dne v úkrytu na vodních plochách a pozdě navečer, při večerním tahu, létá na pastevní plochy. Na vodu se vrací brzy ráno, při ranním tahu. Jsou-li kachny často znepokojovány ve svých pobřežních rostlinných úkrytech, tráví den na otevřené hladině daleko od břehu.

Pohlavní rozdílnost se projevuje ve zbarvení a ve velikosti. Kačer dosahuje váhy až 1,4 kg, kachna nejvíc 1 kg. Nejzřetelnější rozdíly ve zbarvení jsou patrné na tzv. svatebním šatu, který kačer nosí od října do května. V červnu až červenci kačeři přepeřují, vyměňují všechno peří najednou i s letkami. V té době nejsou schopni letu; říká se jim pelicháři. Kachna přepeřuje v létě později, až po výchově mláďat, v červenci a srpnu. Druhé přepeřování probíhá na podzim a je pouze částečné. V době, kdy kačer nenosí svatební šat, liší se od kachny stejnoměrně žlutozelenou barvou zobáku ukončeným černým nehtem. Kachna má zobák šedozelený s tmavými skvrnami a jasně oranžovou obrubou. Mladé létavé kachny mají až do podzimního přepeření zhruba barvu matky. Vnitřní strany křídel mají však smetanově nažloutlé, kdežto dospělí jedinci bílé.

Kachny žijí většinou v trvalých párech. Místo pro hnízdění volí kačer a hnízdo bývá většinou v dobrém úkrytu mimo vodu, často i na vrcholcích starých košatých vrb. Kachna začíná snášet v březnu, denně po jednom vajíčku. Celkem snese 8 až 14 olivově zelených nebo nažloutlých vajec. Průměrná váha vejce činí 55 g. Na vejcích sedí kachna. K líhnutí dochází asi po 24 dnech (je udáváno 22 až 26 dnů). Po vylíhnutí jsou káčata schopna uposlechnout lákání matky a odejít s ní k vodě, i kdyby měla skočit z hnízda do několikametrové hloubky. Mláďata jsou nekrmivá a asi po dvou měsících jsou schopna letu. V rodném hejnu zůstávají až do podzimu. Na zimu se hejna spojují ve větší celky a začíná pozvolné stěhování na jih. Některé kachny přezimovávají i na našich nezamrzlých tocích, třeba nad městskými jezy, kde mají jednak relativní klid, jednak dostatek potravy.

MS Sněžné - oficiální webové stránky

Domy, byty, pozemky /RK

hotel Praha/Říčany

Swarovski šperky